sobota, června 08, 2013

Howard 7

Sedmé číslo ke stažení zde.

Ebook brzy.

Z obsahu:
Německý horror
James Herbert
Andreas Marschall
Tetsuo: člověk ze železa
Horror v českém komiksu
Wilczyca
Adrian Hoven
Knihy krve I-VI
Albert Loprais
 
Čtyři povídky.
Hromada recenzí.

Howard 6


Šesté číslo ke stažení zde.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:
Homosexualita a horror
Lesbické upírky
V Labyrintu českého filmového horroru
Horor film
Indonéský filmový horror
Historie horrorových videoher
David R. Ellis
Macarena Gómez

Šest povídek.
Hromada recenzí...

Howard 5

Páté číslo ke stažení zde.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:

Hrůza na kolejích ve filmu i literatuře.
Rozhovory s Jurajem Herzem, Shaunou Doll a Rudou Schweserem.
Holky od bobří řeky.
Asia Argento
Stefan Grabinski
Singapurský filmový horror
Čtyři povídky.
Recenze a reportáže.


Howard 4

Čtvrté číslo ke stažení zde.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:

Rozhovory s Brianem Yuznou, Táňou Hlostovou a Natthamonkarn Srinikornchot
Daphne du Maurier
Deset královen horrorového řevu
Filmy a videohry podle HPL
Jeffrey Combs
Malajský filmový horror

Čtyři povídky
Hromada recenzí...

Howard 3

Třetí číslo ke stažení zde.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:

Rozhovory se Svatoplukem Dosedělem, Lukášem Bulavou a Bárou Kostecouvou
Filipínský filmový horror
Jedné noci, v jedné vile....zrodilo se monstrum!
A hrabě Orlok potkal hudbu
Nejlepší horrorové povídky

Tři povídky
Hromada recenzí...

 

Howard 2


Druhé číslo ke stažení zde.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:

Rozhovory s Reggie Banisterem a Sabinou Břeskou
Llon Chaney
Graham Masterton
Filipínský filmový horror
Krysy v horroru

Tři povídky
Hromada recenzí...

Howard 1


První číslo nezávislého horrorového časopisu je ke stažení ZDE.

Ebook zde (mobi, epub).

Z obsahu:

Rozhovor s Romanem Vojkůvkou
Indický filmový horror
Michael Paré
Leslie Nielsen

Dvě povídky
hromada recenzí....


neděle, prosince 13, 2009

R.I.P. Paul

El Periódico de Catalunya 12/02/09 by Antonio José Navarro

The lycanthrope's last howl

Paul Naschy arrived in Sitges-2009 on a wheelchair and with a sad, lackluster expression. His bout with cancer had sapped his strength, and also his hopes, as he told me personally, once we were away from indiscreet ears. His concluding words were "all I need is more time to be here once again, with my people". His eyes regained their shine on being approached by his fans to sign his autograph on DVDs, books, pictures or any memorabilia bearing the image of Waldemar Daninsky, his most characteristic and beloved character.
At Sitges, Naschy presented his last (and definitive) biography, written by Ángel Agudo, surprised us with his first fantasy novel, Alaric de Marnac, with illustrations by Javier Trujillo, and also talked about the new DVD collection of some of his most representative films -El caminante, Inquisición, El retorno de Walpurgis...-, as well as seasoning his speech with anecdotes about the making of his films. Above all else, however, he bid farewell to us all, his people, with emotion, with pride, with intimate complicity. Such was the lycanthrope's last howl.


co dodat....

pátek, března 06, 2009

Martyrs

Vzpomínáte na ten úžasný pocit, když chlápek v kšiltovce a špinavé kombinéze poprvé rozrazil dveře do našich životů a bez emocí rozpáral rodinu spokojených francouzů pekelně ostrou břitvou? Psal se rok 2003 a tehdy neznámý Alexandre Aja poprvé výrazněji naznačil světu, že Frantíci mají rádi krev. Během několika málo let následovaly kousky jako Frontière(s) nebo À l'intérieur a fandové poctivé brutality měli v žabožroutech novou modlu, ke které s nadějemi vzhlíželi při každém ohlášeném projektu. A snad žádný novodobý francouzský horror nebyl tak očekáván jako právě Martyrs. V naší kotlině dvojnásob, protože jeho projekce byla vrcholem letošního ročníku festiválku Otrlý divák, kde ho viděli desítky lidí, jejichž horrorový přehled začíná u Hostelu a končí u Saw. I nastalo hromadné hýkání nad úžasností celého projektu a já poprvé lehce znejistěl. Nicméně pryč s předsudky, ty si schovávám pro americké remaky. Takže, jaké jsou mé dojmy?

Začátek, pomineme-li úvodních pár záběru, jejichž smysl se vyjasní až později, je luxusní a ne nepodobný již zmiňovanému Haute tension. Mladá dívka, mimochodem pronásledovaná dost vyvedenou zrůdou, si to pomocí brokovnice moc hezky vyřizuje s obyčejnou francouzskou rodinkou. Byl jsem dojat a nadšen. Objeví se druhá dívka, děj krvavými kroky pokračuje k vyvrcholení, které jen podtrhuje kvality celého díla a já začínal chápat, proč teenageři hýkají. Jenže...jenže to jsme sotva v polovině filmu. Najednou nastoupí vysvětlovaní, odhalování a, abych byl fér, také nějaké to trýznění, končící zajímavou pointou, nicméně naprosto postrádající tempo a zajímavost první půlky.

Už dlouho jsem neviděl film, který by byl tak výrazně členěný a který by měl ony části tak moc rozdílné. Napadá mě Signal, ale ten kočírovala trojice režisérů, kdežto Martyrs je vpodstatě autorským projektem Pascala Laugiera, jehož jméno je v poslední době spojované s remakem Hellraisera. Snad se do něj nepustí, nejaká vlastní a originální práce by mu určitě slušela více. Technicky na to má a kdyby si, na rozdíl od Martyrs, neukousl příliš velké sousto a zaměřil se jen na to podstatné, určitě by dokázal splodit vyníkající záležitost. Martyrs jí pro svou ztrátu tempa a celkovou nezajímavost druhé půle není. Ale i tak jde o kvalitní horror, který by neměl ujít pozornosti fandů novdobých evropských brutalit. Jen nesmějí očekávat zázraky.

pondělí, ledna 19, 2009

Nej roku 2008

Čím jiným bych měl oslavit dnešní významné výročí (kdo neví, tak si lískne a nechá se na 200 let zazdít ve sklepě s černou kočkou na rameni), než krátkou rekapitulací loňského roku. Ten byl na kvalitní a zajímavé horrory poměrně bohatý, jak ostatně uvidíte v zápětí. Podotýkám, že se budu zabývat jen a pouze snímky, které mají v rodném listě na konci baculatou osmičku. A když už jsem v tom vymezování pravidel, musím upozornit na jeden (možná zásadní) film, který se mi dosud nepodařilo zhlédnout. Je jím samozřejmě francouzská řezničina Martyrs a tímto ji slavnostně přesouvám do roku 2009, ať už se jí to líbi nebo ne. A teď už k tomu co jsem viděl.

Viděl jsem toho opravdu mnoho. Rok 2008 bychom na poli filmového horroru mohli definovat několika poměrně zajímavými jevy. Stále sílil vliv evropské drsné školy, ve které se zintenzivňoval podíl severských národů. Obojí je samozřejmě dobře, jednak je eurohorror moje srdeční záležitost, jednak se ale ukazuje, že ne vše, co vznikne ve Francii či Španělsku je nutně zlato, i když si to občas puboši objevující filmovou hrůzu myslí. Rok 2008 by se dal také velmi lehce charakterizovat jako rok zbytečných pokračování, možná ještě přesněji zbytečných dvojek. Ve své pověstné poctivosti a preciznosti jsem nakoukával jedno zbytečné pokračování už původně zbytečného filmu za druhým. Vacancy 2, Pulse 2, Alone in the Dark 2, Reeker 2, Rest Stop 2, Joy Ride 2 - to všechno jsou kusy, jejichž hodnocení se ani v jednom případě nepřehouplo přes pomyslný průměr a lidstvo by jistě nijak nezchudlo, kdyby nikdy nevznikly. Bohužel se tak stalo a na přesrok lze očekávat invasi trojek.

A teď už ke konkrétním kouskům. Zatímco 2007 byl rokem velkých návratů a nostalgického poplácávání po ramenou, loňský rok nás zahltil slušnou porcí nápadů a zajímavých myšlenek od relativně neznámých tvůrců. Jediný větší nostalgický náklep sliboval Return to Sleepaway Camp, který se bohužel příliš nevyvedl. Nebudu se příliš zabývat tím co se nepovedlo, protože takových filmů je samozřejmě vždy více. Zdůraznil bych jen totální esenci nudy v The Mist, zrůdnost jménem Dark Floors, která ovšem dostává body za svou vyhulenost a opravdu zásadním způsobem nezvládnutý remake Day of the Dead, který bolí o to víc, že jeho režisérem je veterán Steve Miner. Budiž mu země lehká. Samostatnou zmínku si zaslouží ještě televizní tvorba, kde britové všechny šokovali geniálním Dead Setem, američani všechny znechutili podpruměrným Fear Itself a češi nikoho nepřekvapili tragickou Černou sanitkou.

Na pomyslné páté místo v rámci těch vyvedených filmů bych usadil botanickou lahůdku The Ruins, která, kromě skvělého záporáka, nepřišla s žádnou velkou myšlenkou, ale pěkně odsýpala a leckdy šla doslova až na kost. Čtyřku okupuje další masíčko, tentokrát z pera člověka, který prakticky splatter stvořil, Cliva Barkera. Jasně, Midnight Meat Train možná nebyl tak sofistikovaný a "městský" jako povídka, ale měl Teda Raimiho a Vinnieho Jonese a to se sakra počítá. Byla to jízda. Bronzovou medaily vyfasovalo nejlepší exploitation loňského roku, film intenzivní jak zubařská vrtačka narážející na čerstvě odhalený nerv. Eden Lake a severská hegemonie poprvé. Brutální, nekompromisní a kurevsky reálná jízda, ve které cítíte s hrdiny každé zakopnutí, každou ránu a těm zlým přejete věci, vedle kterých vypadá kastrace rezatou pilou na železo jako nedělní piknik v parku.

Dostáváme se ke špici, o kterou se, stejně jako loni, kdy se šermovali stařící George a Dario, svedl těžký boj. Z něj jako poražený vypadl dětský horror (ano, opravdu je to především horror) Låt den rätte komma in, který v sobě skrývá mnohé a jak správně podotkl přítel Marcos, se kterým jsem snímek sledoval ve virtuálním tandemu, žádný film neměl dosud atmosférou tak blízko kingovině Na dobrou noc. Tradá, vítězem se o prsa Paris Hilton stává gotické šílenství Repo! The Genetic Opera, kteréžto má na to státi se opravdu kultovním. Dnes, po pěti projekcích a kompletním nastudování písní musím ještě jednou zatleskat nad genialitou Darrena Lynn Bousmana, který si projekt vysnil, vydupal a nakonec zrealizoval přesně dle svých představ. Což znamená, k naprosté dokonalosti.

A, stejně jako loni, několik dalších filmů, které by neměly uniknout vaší pozornosti: Doomsday, Carver, Hellboy 2, Splinter, X-Files 2.

sobota, ledna 10, 2009

Repo! The Genetic Opera

Každý máme nějaký sen. Kája Spěváček doufá v zástupy japonských školaček, nejmenovaný ukrajinských chlapček touží už osmnáct let po prvním dívčím doteku a Darren Lynn Bousman, ten si chtěl natočit horrorový muzikál přesně dle svého gusta. Narozdíl od prvních dvou, zcela nereálných, vizí se to Darrenovi podařilo, a to především díky tomu že prakticky udělal sérii Saw (a s ní stovky miliónů dolarů) a mě tak volné ruce.

Horrorových muzikálů už tu byla celá řada a z nějakého důvodu stojí skoro všechny za zhlédnutí. Většina z nich však byla hozena do komediální až parodické roviny (RHPS, remake Little Shop of Horrors, Cannibal Musical a další). Když se někdo pokusil o vážnější přístup, napadá mě teď příšerný Sweeney Todd od Burtona, tak narazil. Bousman je tak jedním z prvních, kterému se podařilo převést na plátno více méně vážně míněný horrorový příběh v muzikálové podobě.

Nebudu se příliš rozepisovat o co že ve filmu jde, přečíst si to můžete leckde, tak snad jen pro vyhledávací lenochy napíšu, že příběh se točí kolem korporace, která kšeftuje s orgány, rodiny, která ji ovládá a Repomana, což je takový hodně specifický vymahač dluhů. Vše se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy se svět hroutí a většina lidí vypadá jako variace na emo Draculu. Důležitý je fakt, že všechny postavy bez výjimky jsou zahrány naprosto úžasně. U Antonyho Heada nebo Billa Moseleyho to nijak nepřekvapí, ale tady jsou skvělí naprosto všichni, včetně mnohokrát propírané Paris Hilton a Alexy Vega, která v titulní roli dokazuje, že časy dětských rolí ve Spy Kids jsou nenávratně pryč. Dnes už má na to hrát hlavní roli v lechtivých snech každého registrovaného heterosexuála. A poslední rána z milosti - úplně všichni také perfektně zpívají hodně kvalitní písně.

Tolik zmiňovaná úchylnost filmu je tady dána především námětem, který má ke Zpívaní v dešti poměrně daleko, ale jinak je Repo až překvapivě krotké. Jedna vivisekce, jedna Paris bez ksichtíku a jedny kozy, to je vše. Ale vůbec to nevadí, protože tyhle "nedostatky" zcela přebíjí vynikající atmosféra, ze které jako špinavé gejzíry krve stříkají jednotlivá pěvecká čísla. Divím se, že se Repo doteď nestalo kultovním filmem dnešní generace emo/gotických troubů, kterých je všude plno. Asi je to na ně příliš chytrý film. A to je vlastně jen a jen dobře.

pátek, října 31, 2008

Halloween'08

Šťastnej a veselej...

pátek, října 03, 2008

3 x 70's

Při práci na připravovaných Řitkovských horrorech jsem v posledních dvou dnech zhlédl tři víceméně zajímavé filmy, které mají mnoho společného. Byly natočeny na začátku sedmdesátých let v USA a nepatří mezi mainstreamovou špičku horroru té doby, naopak, jde o díla značně obskurní a raritní. Tím samozřejmě netvrdím, že by to byly špatné kusy, rozhodně za podívání stojí, první dva minimálně proto, že představují béčkovější ale přesto originální větev žánru, který v 70. letech nabíral sílu a ten třetí proto, že do sedmdesátek poměrně úspěšně naimportoval příběh jako vypadlý z dekády předchozí. Na co že se tedy můžete v nejbližší době těšit?

The Forgotten, známější v zemi svého vzniku jako Don't Look in the Basement a u nás brzo jako Ústav hrůzy, je příběhem dívky, zdravotní sestry, která nastoupí do zvláštního sanatoria, ve kterém se pacienti volně pohybují budovou a příčetní lidé jeden po druhém brutálně umírají. Jako jediný z dnes popisovaných kousků jsem Forgotten viděl už dříve a už tehdy jsem bez problémů odhadl pointu, na které film naštěstí nestojí. Jeho devizou je spíš zvláštní atmosféra nejistoty, kterou si samozřejmě užijete pouze ve chvíli, kdy zohledníte fakt, že film skoro nic nestál a je to na něm vidět. Většinu dolarů museli jistě dostat poměrně schopní herci, kteří společně s režisérem vytvořili právě onu zmiňovanou atmošku.

The Killing Kind je z dnešní várky filmů rozhodně tím nejúchylnějším a pro intelektuální publikum i nejzajímavějším kusem. Hlavním hrdinou je mladík, v podání začínajícího Johna Savage, který se byl donucen účastnit se hromadného znásilnění a nyní se vrací domů z vězení, ke své přehnaně pečlivé matce. S tou udržuje takřka incestní vztah (podtrženo vyvedenou snovou scénou), což mu na stabilní psýché dvakrát nepřidá. Není proto divu, že začne masakrovat dívky, které se mu tu a tam připletou pod nohy. Killing Kind u nás vyjde jako Syndrom vraha a stojí zato třeba jen kvůli Savagovi, který je samozřejmě skvělý. Při pátrání po historii snímku jsem párkrát narazil na srovnání s Henrym nebo Peeping Tomem, což minimálně v případě stylu vyprávění a určité syrovosti celkem sedí.

Filmem, jehož story vychází z klasických gotických příběhů je Moon of the Wolf, v Česku jako Znamení vlka. Jak napovídá název, jde o vlkodlačí podívanou a to podívanou postavenou naprosto klasicky. První mrtvola - vyšetřování - další mrtvoly - šerifova skepse - rodová kletba - a tak dále... Navíc je snímek točený přímo pro televizi, tudíž, i když je maska celkem slušná, na vlčí orgie můžete zapomenout a proměna je vždy zcela offscreen. Spíše než metry střev jde tedy o kriminálku, kde onoho prokletého vytušíme bohužel příliš brzo a užíváme si takové drobnosti jako naprosto vynikající Geoffrey Lewis.